Když octnul jsem se v zmatku bezvýsledných cest
a viděl jsem, jak vše kol mne jest cizí –
tu smuten ptal jsem se, kde ona země jest,
z níž vyšel jsem a jež vždy za mnou mizí?
Jen těžce vzpomínal jsem na sloupoví měst
a na chrámových bání zlato ryzí,
na nevídaných stromů šumnou ratolest
a na lid, zahalený v bílé řízy.
A když jsem potkal Tebe, tiše jsem se ptal:
ó, z které hvězdy duší liliových
Jsi poslána sem v naši nehostinnou dál? –
Teď neptám se již, jakých na ostrovích
byl duší našich vznik – vím, co se před mnou stkví,
žeť naší lásky zaslíbené království!...