Ruku svěřila’s mé ruce důvěřivě,
na rameno moje hlavu schýlila jsi –
cesta naše jedna po života nivě,
jedna nerozdílná na vše příští časy.
V květy, bílé květy, jež nám rostly v snění
čísi drsná ruka nasila sic trní,
z houští černavého vlk sic zuby cení –
to však neděs, ženo, tvoje oko srní.
Ostny vyjmu, jež v tvé nožky zabodány,
ty zas z nohy mojí jehlu trní křivou –
v studánce svých citů vymyjeme rány,
zhojíme je divem, její vodou živou.
Proti dravé šelmě oheň lásky máme,
před ním odplíží se v houštiny své zloby –
a my, ženo, dále za sluncem se dáme
cestou nerozdílnou na vše příští doby...