Dívají se oči ženy
od pramenů života,
plny ruchu, plny změny,
zamyšleny, roztouženy,
radost v nich i tesknota.
Věčný oheň žití hoří
v temnu velkých zřítelnic,
jako slunce v jitřní zoři
od pohoří ku pohoří
plane příštím věkům vstříc.
S bolestí nás pozdravily
v okamžiku zrození,
když jsme prvně vodu pili,
nad níž oči ty se chýlí
od pradoby stvoření.
V touze na nás utkvívají,
pronikají do duší,
za rašení v mladém háji
snivé lásky při šalmaji
když se srdce rozbuší.
A když v cestě skalinaté
síla prchá z našich žil,
dvě nám velké oči vzňaté,
oddaností vrchovaté
dolévají nových sil.
Naše děti provázejí
ku života prameni –
a zas hvězdami se skvějí
jejich lásky nad alejí,
v jejich sny a toužení.
Prchnou věky, přetíženy
dějinami lidských běd –
ale žití nad prameny
velké zřítelnice ženy
věčně budou pohlížet.