Ó, viď, ne podobu, Ty duši mou máš ráda
a jejích ze vláken Tvé srdce sny si spřádá.
Co v chvílích nejčistších z mé duše hlubin zkvete,
to útlá ruka Tvá v Tvých vlasů proudy vplete.
A když ty květy mé přec potřísní prach země,
Ty dechem duše Své jej odechvěješ jemně.
Ó, pod Tvým paprskem má pouta padat budou,
míň budu člověkem a méně sloučen s hrudou.
A smrt když tělo mé a kosti v popel zruší,
ó, mléčnou drahou, viď, Ty půjdeš za mou duší.
Ty ujmeš za ruku tu poustevnici chudou,
Tvé oči hvězdami jí za hrob svítit budou...