Ó, slyším Tebe, Amose, v čas děsný,
kdy oči pokojných zří v úžase,
jak za pochodu kvítím zdobné Vesny
vše v smrtelném je, hrozném zápase,
jak děla, bomby hřmí a duní temně,
když národ s národy se utkává,
že hrůzou zachvívá se sama země
a zkázu věstí rudá záplava –
Ó, slyším, Jane Amose, Tvá slova,
jež těšila kdys Tvůj i cizí lid
a nyní z hloubi věků těší znova:
By duše v bouřích zachovala klid
a vzpomínala, Bůh jak všecky zmatky
zas pokolením k dobru obracel –
i vrah když boří chrámy, školy, statky,
by věrný naděje své neztrácel.
I bezbožníky, jakých svět náš hostí,
zval z temnot k účastnění na světle –
neb aspoň věrným přidal zkušenosti,
jak jíti k budoucnosti rozkvetlé.
A kdož ví, snad ty hrůzy, spousty, zkázy,
jež královstvím a lidem nesou zlí,
nám ohlašují, naděje že vzchází,
že Bůh z nich lepšího cos vykouzlí. –
Cos nade všecko lidské pomyšlení,
jak nyní nad pomyšlení je běd,
cos velkého, co země tváři změní
a z pekla vřavy vznese k Bohu svět...
... Ach, domýšlím sen naděje Tvé, víry:
snad nyní pozná svět dům satana,
zlý úklad jeho nade všecky míry
a jaká proti němu ochrana –
že víra v Prozřetelnost (toť Tvá slova)
chce v sobě mít i moudrost člověka,
a ta že radila a radí znova,
vše síly spojit zblíž i zdaleka,
je zcelit, ztmelit v svazek nerozborný,
že ani satanáš ho nezruší.
Snad zázrak zjeví se: i Slovan svorný
bát že se nebude svou o duši!