Noc se dívá do okna mi,
nemohu, má duše, spát;
měsíc ven mne z jizby mámí –
pojď, mé dítě, půjdem sami
bílých snění do zahrad!
K hlavě mé skloň čisté čelo,
na Tvém srdci ruka má –
co se smutkem u nás chvělo,
šípem v hrudi rezivělo,
ve tmě zmizí za náma.
Ticho noci všecko smíří:
hněv, ni zášť, ni prokletí
duší našich nerozvíří –
na peruti netopýří
smutek od nás odletí.
Ve měsíce rozšeření,
ve snech lásky, dítě mé,
tichým štěstím naplněni,
prozářeni, rozjasněni –
v jednu bytost splyneme.