Nepřišel jsem spojit, ale rozdělit; lučavkou chci býti, která prvky dělí, v noci béře spánek, ve dne duši klid, štve ji od neděle výtkou po neděli,
aby neměl míru Husův kdysi lid. Aby v jeho srdci červ svou hlavu zdvih’, hlodal nitro jeho mdlobou zkolébané kusadlem sta výtek palných, mučivých,
až by řekli mnozí: Nejsme hodni, Pane, dávné minulosti, velkých předků svých... Biče uzlovaté přišel jsem vám splést, bych vás mrskal jimi jako Ježíš v chrámu,
nenesu vám míru vábnou ratolest – žahavky a trní, bodláčí vám lámu, které všude bují kolem vašich cest. Rozbít jsem vám přišel brejle mámení,
jimiž trn a bodlák růžemi se zdály, rudou zlatonosnou plané kamení, pšeničnými poli pusté, holé skály, zlatým vínem voda v kalném prameni.
Ať svou bídu zříte v celém úžasu; jak vám vzali, čím jste byli velcí kdysi, jak z vás učinili národ chuďasů – ať své uvidíte pokřivené rysy,
vlas až zšediví vám hrůzou po vlasu... Nepřišel jsem plakat, nepřišel jsem lkát – svědomí jsem přišel vyburcovat líná, ať vás lháři nazvou za den tisíckrát;
přišel jsem vám nalít horoucího vína, ať vám nepřestane v nitru ohněm plát! Ať vás pálí jako oheň hranice, na níž sežehli vám pýchu vaší země –
ať vám žene plamen studu do líce, že se vésti dáte jako ovce němě od dědiců černých kleté Kostnice! A když konečně vás pojme studu cit,
oživne snad zas vám obraz předků zbledlý, poznáte, že jinak nutno hledat klid: oddělit se od těch, kdož vás k Římu vedli... Nepřišel jsem spojit, ale rozdělit!
Cookies on Poetry Cove