Nenaučil jsem se zpívat,
chléb můj vždycky býval tvrdý,
kol mne muselo se stmívat –
ale na vše to jsem hrdý.
Zpívat jsem se nenaučil,
skládal jsem jen hlavu v dlaně,
otázkami jsem se mučil,
stíhal záhad plaché laně.
Kolem tísnily se skály,
a já kráčel po kamení –
jenom bílé hvězdy plály
na mé cesty, v moje snění.
Nikdo nechtěl kráčet se mnou –
ani vy nechtějte jíti
mojí skalní stezkou temnou:
v trní zde se mění kvítí.
Nemohl bych na kamení
vaše krvavé zřít stopy,
cítit vašich údů chvění,
zřít, jak zrak se v slzách topí.
Jen, jak oko slzou svítí,
trpně bych se musel dívat,
nemoha vás utěšiti:
nenaučil jsem se zpívat...
Dnové moji v zamyšlení
na mne dívají se přísně –
údělem mým, drahá, není
zpívat usměvavé písně.