NEMLUVNĚTI.

V čas bouře děl jsi přišlo, v pušek hřmění, Ó dive lidské lásky v poupěti, v čas rozpoutaných světoborných dění, kdy lidská smrt a much se stejně cení,

v čas pláče, nářků, slzí, prokletí. Kdy otcové a synové a bratří kdes v dáli neznámých nám hor a niv dnem, nocí v ledovou tvář smrti patří,

kdy otrok nové doby trpí za tři a zmírá neznám, hlavu nakloniv. Kdy zpustošené země peklem hoří, co jinými se plíží žlutý hlad,

kdy tisícům smrt kyne na dně moří, kdy však i trůny chvějí se a boří, jichž zápas věků nemoh rozviklat. V čas bouře, bídy, zoufání a děsu –

však také nenadálé naděje, jež jako prvosenka pokraj lesů, jak protěž zkvétá skalním na útesu, kde dosud byly sněhu závěje.

Tak zrodila se nám jak ty, Ó děcko, když nejméně jsme se jí nadáli, když osud vzal nám, co jsme měli, všecko, když byli jsme jak zotročené Řecko,

než Byron k němu vyplul do dáli. Tak milá jest jak Ty, Ó dcerko drobná, však stejně nemluvná a tajemná, snům našim rovna a zas nepodobna,

jen slibující, radost stonásobná že může vyrůst z ní nám do temna. Ó rosť a zkvétej, poupě nerozvité, naděje naší smavý symbole;

ať zaskvějí se krásy tvoje skryté, ať jimi z nevěrců jsou proselyté, ať utěšíš je v zemském pádole! Až rozvineš se vonným června květem

a s tebou snad i naše naděje – my, zanechavše tento život dětem, žít budem dále ve vás, vaším vznětem, jenž novým sluncem se vám zaskvěje!...