Nečtěte mých veršů, moje drahá duše,
nečtěte jich nikdo, koho těší svět –
slyšte, jakým těžkým chodem verš můj kluše,
jaký divný plamen vydává můj vznět.
Jako věčné lampy plamínek se kmitá,
sotva na píď stačí proniknouti tmou –
ticho kolem, třeba hruď se bouří zmítá,
ač se vlny pod ní rozpěněné dmou.
Ticho kolem jako v starobylém chrámě,
plíseň kde jen ze stěn do všech prostor čpí,
divný pocit chladu kde vždy ochvívá mě –
kdož ví, pod kameny co zde navždy spí!
Když mé verše čtete, jejich těžké kroky
slyšíte, jak duní na těch kamenech?
Tušíte, jak dole táhnou zašlé roky?
Slyšela jste hrudí zpráchnivělých vzdech?
Oleje jste vlila v lampu toho šera,
a teď, duše drahá – zase k žití zpět!
Venku den je mladý, zde – co bylo včera...
Nečtěte těch veršů – jste tak mladý květ!