Nechte maličkých přijíti ke mně,
dejte, ať planoucích mojich skrání
dotknou se hebkýma ručkama jemně,
v duši ať padne jich pousmání.
Umdlena duše má, k smrti jest smutna,
nápoj, jejž život mně píti dává,
přesycen peluní zahořkle chutná,
čelo mé trnoví probodává.
Utíkám od lidí na místa pustá,
les kde jen vítá mne rozšuměný,
lidská kde ve zlobě nehlesnou ústa,
ticho kde bloudí jen mezi kmeny.
Nechte maličkých přijíti ke mně,
v přečistá očka ať jejich patřím,
v studánky z jiné, než naše jest, země –
víru chci novou z nich k lidem pít, bratřím...