Nebyl stvořen člověk, národové šelem
aby z něho rostli, vlci hltaví,
tygři, lační krve – dárce života
dal mu chodit zemí zpříma, vzhůru čelem
k modru, vysoko jež sklenul nad hlavy,
by jej k slunci, hvězdám zvala tesknota.
Zatím národové chodí po sta věků
s hlavou jako šelmy k hrudě schýlenou,
hledajíce, zraky krví podlité,
co by pohltili – mnohou horu, řeku
přelezou i zbrodí, v dál se přeženou,
hrůzu, bolest šíří v zemi dobyté.
Vše, co tam se rodí, lačně uchvacují:
pole, nivy, lesy s boží úrodou;
ty, kdož od praotců vše to dědili,
muže, matky, děti vlekou do svých slují
s jejich řečí drahou, s jejich svobodou –
vše si v kořist berou spárem násilí.
Písně ve pláč mění lačné vytí vlčí,
tygří řev dál, dále šíří zděšení,
hlásá: „Moc má právo, lide zpozdilý,
srážeti tě tlapou – Bůh tvůj v nebi mlčí,
pro modlitby tvoje světa nezmění:
nám dal sílu, bychom tebe honili.“
Bůh však mlčky váží toho světa skutky,
váží také tichých nářky, vzdychání,
touhy v duše hloubi, k nebi povzlety...
Zvolna zrnko k zrnku sypou věčné sutky,
čas však v budoucnost již vichrem uhání
s Božím soudem na svět šelem prokletý...