V svět vyhnali nás do čtyř stran,
my krváceli za tyrany
a stávali se hodem vran,
co domov zůstal bez obrany...
Však náhle slyšeli jsme hlas,
jenž volal z uplynulých věků
tak ze hlubin, jak v dávný čas
když mluvíval Bůh ke člověku.
Hněv husitů v něm z dálky hřměl,
jak bouř když táhne nade střechy –
pláč Jednoty v něm tiše zněl
a vyháněných Bratří vzdechy.
I šli jsme hned, kam volání
nás vyzývalo zašlých rodů –
hor do cizích a do plání
v boj velký šli jsme za svobodu.
A cítili jsme, našich řad
že počet dávné stíny množí,
nás vítězit i umírat
že učí bojovníci boží...
My s nimi v boj šli – po boji
teď s nimi vracíme se domů.
Vlast naše rány zahojí
a přitulí nás v stínu stromů.
Kdys otroci, teď vítězi
se vracíme v kraj sladce známý –
duch Bratří z dálných pomezí
se po staletích vrací s námi.