Na Tatrách se blýská, hromy divo bijí,
k Dunaji až letí bouřný Tater hněv –
vše se hrůzou chvěje při té symfonii,
v děsu poslouchá ten hřímající zpěv:
„Vysoká, ni Kriváň, Lomnické ni štíty
nemohou zřít déle na ten dole svár!
Proč tam posedl vás zloby démon lítý –
z dlaně bratrské proč náhle dračí spár?
Místo radovat se, místo vzdávat díky
proč ta v nenávisti zatínaná pěst?
Kdo smí převáděti bratry v rozkolníky,
dům by rozpoltili, všem jenž tvrzí jest?
Velký Moravan a Čech a Slovák v boji
dům ten s legiemi bratří stavěli,
jejich strádáními, krví jejich stojí –
kdo smí hlásat nyní, že jej rozdělí?
Neslyšíte hučet příboj, číhající,
v zdi že pronikne vám každou trhlinou?
Dům že zatopí vám? Bědní rozkolníci
s bratry staviteli že v něm pohynou?
Což jste nečtli v písmech, dům že neostojí,
je-li proti sobě uvnitř rozdvojen?
Vrať se každý ke své práci, ku pokoji,
upevňovat dům vám budiž pilno jen.
Rukou, srdcem každý k dílu pro vše doby:
zedníku, k své cihle – k mlatu, kováři –
ty měj rýč, ty světlo, jiný dům ať zdobí –
a ty, kněže, vrať se k svému oltáři!