Na rynk staroměstský před radnicí šedou Svobody krev tekla rudá nad růže. Věk jde za stoletím, za ruce se vedou – na rynku jsou stále krve kaluže,
kroky potomků v nich nevědomé bředou, žádný příval deště smýt jich nemůže. Týnské dvojvěží k nim hledí v ustrnutí, gotický k nim patří starých domů štít –
všecko zamyšleno, všecko beze hnutí, v smutku pro Svobodu, jíž tu bylo mřít, pro divadlo, jímž tu nepřátelé krutí zemi té a lidu počali se mstít.
Pro stínané hlavy, pro rdoušená hrdla, pro žen, dětí, matek usedavý pláč, pro dlaň, která v cizím otročení ztvrdla, pro čest panen, kterou bral jim cizí dráč,
pro psance, jež hnala z domů cháska zhrdlá, v černé sutaně když pokynul jí štváč. Kalich s Týna svrhli, husitského krále, vítězné tam církve dali znamení,
na rynk postavili vprostřed opodále vítězného sloupu, sochy kamení, aby hlásalo i vnukům neustále, že jsou zotročeni, že jsou potřeni...
Věky minuly. Jak přelud obrovitý na rynku skráň vztyčil nad potomky Hus, nad minula zjevy, bratry, nad husity, nad symboly síly, velkosti i hrůz,
jak by hlásat chtěl, že nepohasly svity jeho hranice ni pravdy jeho kus. Ale proti němu stále sloup se tyčí, zlatá socha na něm, dole andělé
meči ozbrojení v davy lidu křičí, co mu bělohorská vzala neděle – a kol mlčky proudí národ holubičí, ruce v poutech, ve jhu šíje nesmělé...
Věky přešly. České minulosti duše zapředla se ve sny, v kámen ztrnula, radnicí a Týnem zdvíhala se hluše ve dny přítomnosti nové z minula –
v lidu, jenž tu za svou denní prací kluše, jak by bez návratu, navždy usnula... Náhlé zajásání ze statisíc hrudí rozlehlo se Prahou v staré náměstí,
že i zšedlý kámen ze snění se budí: slyší, na bývalých místech bolesti lidé včerejška jak ohněm citu rudí blouzní o zítřku a jeho o štěstí.
Pouta lámou, která věky tísnila je, zpozorovavše, že rozežral je rez, radost nepoznaná na tvářích jim hraje, shrbené kdys šíje nesou zpříma dnes –
bělorudý prapor nad hlavami vlaje, jásot netlumený letí do nebes. A kam Hus se dívá, kde se balkon zdvíhá s místa, na němž hlavy mečem stínali,
nad zástupy lidu, s něhož spadla tíha – za výkřiků štěstí, blaha, pochvaly, bez bázně, že kdesi ještě zrada číhá, paní vystoupla a volá do dáli:
„Raduj se a plesej, Husův lide boží, Svoboda ti vstala věky pohřbená, místo koruny, již upletli jí z hloží, haluz lipová ji rodná znamená,
k prosbám Komenského Bůh jí řekl: Ožij! – deska odvalena s hrobu kamenná!...“ A lid jásal, vítal usměvavou paní, jejíž líce tak mu sladce zářila
májové jak slunce z jitra nade strání; byla jako vesna kvítím spanilá, měla řeč jak v lesích ptačí píseň ranní že se v očích rosa štěstí zperlila.
Radostí lid plakal, slzy hojně tekly v půdu, mučednickou krev jež pila kdys – objímal druh druha náhle citem změklý, nebyl pánem, sluhou, zmizel robství rys,
že jsou bratřími zas, radostně si řekli – a již Svobodu si vedou svoji, viz. Rozvinuli prapor červený a bílý, rozvinuli dávný prapor kalicha,
starou zazpívali píseň ze vší síly, při níž žilami krev tryskem pospíchá, branou mosteckou šli, vítr kde jen kvílí, vyšli bělohorské pláně do ticha –
aby Svoboda tam k žití probuzená sňala s místa bídy dávné prokletí, aby zvolala tam ubitá kdys žena, ve hrob uložená po tři staletí,
že se novým jarem všecko zazelená, nad čím listopadu dáno vzúpěti. A když úsměv její ozářil ta pole, zase v Prahu zpátky na břeh Vltavy!
Slunce zapadlo a stíny jsou již dole – Svobodu v svém středu, zástup stohlavý, tisíc'hlavý, s pouty více nezápole, v pochodní svit volá pozdrav hřímavý.
Na rynk zpátky proudí... Rána zahřímala – týnské věže budí – srdce žene v klus – – Sloup, jejž vítězova pýcha vznésti dala, roztříštěn tu leží, rozbit v mnohý kus,
bleskem sražen bouří, jež se tudy hnala... Z rynku sám se tyčí obrovitý Hus... Sám tu roste k nebi z noci chmur a temna, rozjásaný lid když zmohla spánku tíž –
od radnice k Týnu jen jak pára jemná stíny minulosti vznášejí se blíž, které clona smrti skryla přetajemná české na Golgotě, kde jim kynul kříž...
A když vzešlo jitro, věže patří v žasu, v udivení patří starých domů štít: co nesmyly deště v chodu dlouhých časů, smyla štěstí slza – krve sled je smyt,
kaluž zmizela a slunce vzešlo v jasu na svobodný, volný, husitský zas lid... Krev, jež tady tekla, usmířena, smyta, na rynk stíny chmur se stále nekladou,
zmizel sloup, v němž pýcha vítězova skryta, v radosti sem volní zástupové jdou – nad nimi se tyčí postať obrovitá: Hus jim ukazuje cestu za pravdou...
Cookies on Poetry Cove