Tak odejdeš mi, a jen touha zbude se mnou,
jen v snění budu líbat ruku Tvoji jemnou,
Tvůj hladit tmavý vlas a tiché, bílé čelo,
v Tvé oko zřít, jež duši k písním rozechvělo.
Ty odejdeš, však láska Tvá mne neopustí:
na řece, kterou pluji k neznámému ústí,
mou bude lodí bezpečnou i mojím veslem
i hvězdou, naděj vzbuzující v srdci skleslém...
Já budu zírat v dálku za vidinou Tvojí,
u Tebe duší, budu život žíti dvojí –
až zase vrátíš se, dáš ruku Svou mi jemnou
a v políbení ženy navždy splyneš se mnou...