V neurčitém kruhu splýval
s oblohou můj obzor šírý,
obléval jej světla příval,
neměl mezí, neměl míry,
A já chtěl jej změřit přece,
zbádat na délku i v šíři...
Nyní vím, že pluji v řece,
voda proudí kol a víří.
Sešel rok se s mnohým rokem,
vím, co věděti jsem prahnul,
obzor nyní měřím krokem,
jejž jsem zrakem neobsáhnul.
Země má jde na kraj lodi –
stroje hučí, komín dýmá –
divný brach loď proudy vodí,
nad kormidlem stojí zpříma.
Tváře bez masa, leb holá,
z důlků janské mušky svítí,
časem bez hlasu jen zvolá –
přes palubu trup se řítí.
Otec můj šel za tím hlasem,
loď se ani nezachvěla –
kdo byl osením, je klasem,
matička má zšedivěla.
Horkou hlavu skládám v dlaně,
na vodě se vlny honí;
v zamyšlení zírám na ně –
kdo se k mojí hlavě kloní?
Ach, vy dítě čistých zraků,
víte, kam ty vlny plynou?
V moři, kde jsou hroby vraků,
víte, že ty vlny zhynou?
Chvějete se? Blíže ke mně,
ruku oviňte kol pasu,
duše má buď pevná země
vaší noze v moři času!
Nehleďte v ty kalné vlny,
nezřete, kam plynou v dáli –
hleďte, čím mé oči plny,
zřete, čím mé zraky vzplály!
Široký můj obzor z mládí
po čem jsem kdy marně toužil...
Řeku brázdí lodní kola –
dejte mně v své oči zříti:
bez hlasu až vůdce zvolá,
trupy dva se do vln sřítí...