Po zápasech, po bojích a válce, po dnech, plných hořkosti a ztrát – toto ticho od nepřátel v dálce, tento pevný na pahorku hrad!
Tato jizba, tiché útočiště jako Betlém za minulých let, dokud nevěděl, co čeká příště, dokud nebyl zavržen a klet!
Daleko jest nenávistná vřava, daleko jsou hádky, shon a hluk – hudba potoka jen zní tu hravá, chřástal kdesi večer volá z luk.
Drevný les sem pryskyřicí dýše, tráva voní čerstvě skosená – skřivan jásavě se ozval s výše, dívčí píseň zní sem vzdálená.
Pan Jan strážcem jest mu, paní Anna Martou mu i dobrým andělem – pookřívá duše utýraná po zápasech se zlobou a zlem.
Žije zase s jihočeskou zemí, z jejíž hrudy vzrostl jeho rod, nad níž, chudou, táhne oblak němý, do níž kane s chmurných tváří pot.
Vidí zase jihočeské tváře, vytesané jako z kamene – ale v očích zamyšlení záře, ale oči jako z plamene.
Tvrdé duby vidí, tvrdé suky, z nichž je složen lidu toho hvozd – ale v stisku mozolnaté ruky cítí, že i on z té půdy vzrost’.
Cítí, že v té půdě kamenité kořeny má také jeho kmen, z ní že čerpal síly v nitru skryté, aby zůstal v bouřích nezlomen.
Jak mu dobře, když tam v lese dole pod korunou lípy košaté ocitne se v lidu svého kole a zří v očích ohně rozžaté!
Tam ti v Betlémě a ti zde v Drevném jsou přec jeho jeden věrný lid, na němž jako na základě pevném může království své založit...
Na lid tento myslí pracovitý, jeho nevědomou na sílu, na tajemné v jeho očích svity, k listu list když skládá v Postillu.
Vidí před sebou ty prosté hlavy, jak se nad tou knihou sklánějí, aby postihly z ní smysl pravý, aby čerpaly z ní naději.
Vidí čela vráskou rozbrázděná, vidí tváří zkamenělý rys – každá nad knihou je zamyšlena, kterou on psal v hradě Kozím kdys.
Vidí, že se stále množí, množí, až jich plné Čechy, Morava – vidí, že z nich valný zástup boží na obranu pravdy povstává.
Vidí, jak se nepřátelům staví, běd se nelekajíce a hrůz – k nebi týčí neoblomné hlavy, v ruce knihu, kterou psal jim Hus...
Cookies on Poetry Cove