Zas u hrobu jsem vzrušen stanul,
kam složili jsme rakve vaše;
jak na stvolu květ bílý planul
a kmital oheň svíce plaše,
když vítr vanul.
Tak všude bílé svíce plály
a věncův umíralo kvítí,
tak u všech rovů lidé stáli
a na pohřbené sny a žití
zde vzpomínali.
Níž klesal příkrov popelavý
a v drobounké se měnil mžení –
šel po hřbitově podzim plavý,
list tiše k zemi padal v chvění
kol svislé hlavy.
I čekal jsem, až z nenadání
se duše vaše ke mně schýlí
a lehce dotknou se mých skrání...
Však marně – tiše v hlavě kvílí
jen vzpomínání.
Ó, vy zde nejste! Vaše stíny
zde nesedají v zamyšlení,
kde rostly vaše sny a činy,
kde vaše podoby se mění
v prach zemské hlíny.
Vždyť kde jsem já, jenž klad' vás v zemi,
ten jiný já, jenž stál tu kdysi?
Tak jako vy již vzdálen je mi,
již není víc, než vaše rysy –
jen přelud němý...