My vzdálili se od přírody
a radost prchla s našich cest –
nerdí se její vábné plody
v prachu a víru pyšných měst.
A i když přijde vnadná, prostá
a zazvoní nám její smích,
my nedovedem přijmout hosta
v svých duších pozdních, zbloudilých.
Snad okouzlí nás prostou vnadou
a zvábí v kypré objetí,
smích mezi zoubků dvojí řadou
i náš vykouzlí v zápětí.
Však hned se plaše ohlížíme,
zda nahlas můžeme se smát,
zda nezbudí se, co kdes dříme
a čeho musíme se bát.
Zde stojí zhoubce krásy ryzí,
náš stín dnes, zítra, navždycky,
duch tvrdé, chladné analysy –
a usmívá se cynicky...