My jsme se již dávno znali,
což já vím kdy, drahá duše?
Bylo to kdys nazpět v dáli,
kam se vracím v temné tuše.
Vím, i ty se v čas ten vracíš,
když se hlava k ňadrům sklání
a ty s duší svou se ztrácíš
v zamyšlení, v zadumání.
Vzpomínáš, jak tehdáž bylo,
duše tvá se dávnem zpíjí –
před tebou je všecko bílo
od růží a od lilijí.
Ňadra dmou se těžkým vzdechem,
oko patří do daleka –
ale jenom temným echem
hučí dávných věků řeka.
Tak, až naše dny s ní splynou,
v jiném světě, v jiném čase,
každý podobu snad jinou,
setkáme se, duše, zase.
V oči sobě pohlédneme,
byť jen na okamžik malý –
myšlénkou se zachvějeme:
Kde a kdy jsme se již znali?