My čekali jsme na vás bez ustání – jak za dnů zimy, plných soumraku, kdy vítr s hor k nám závoj sněhu shání, čekáme jaro, plné zázraků
a oživujícího usmívání. My čekali jsme na vás dny a týdny, když zrno zlaté v zem jsme vkládali, když probouzel je úsměv slunce vlídný
a živily je deště přívaly, i když se klasy smály v kraj náš bídný. My čekali jsme na vás dny a léta, již dětmi ždáli jsme, že přijdete,
že s rukou sejmete nám pouta kletá, květ volnosti že z niv nám vykvete a po otroctví navždy bude veta. A ve snech junáckých jsme zalétali
k vám za hory a stále toužili, a stále v naše planiny vás zvali, jež potem jsme a krví kropili a na nichž mnozí steskem umírali.
A dětem jsme pak o vás vyprávěli, že přijdete jak po noci jde den, jak jaro po zimě jde v květů běli – a že se splní dávných časů sen,
že volným, svým zas bude kraj náš celý. Ač sněhem naše zbělely už hlavy – my stále byli plni naděje, byť kraj náš mrak zaléhal popelavý,
že dočkáme se, až se oděje zem naše zlatým sluncem vaší slávy. I čekali jsme, stále připraveni, by chleba bylo vaše pro čety,
by vína bylo k bratří napojení, až přijdou skončit osud prokletý, tmu noci změnit v bílé světlo denní... A vy jste přišli! My přec dočkali se!
Co dětem otec kreslíval a děd, když sedali jsme k hořkých darů míse, jež udílel nám život plný běd – to zasvitlo teď naší hlavě lysé!
Vy přišli jste, ó bratří, vaše zbraně bouř přinesly, jež vyčistí náš vzduch; až mine, slunce svitne v naše stráně a nového z nich vzejde žití ruch...
Buď za to pochváleno jméno Páně!
Cookies on Poetry Cove