Když jsi na mé dráze poprv zjevila se
čistou vnitřní září všecka oblita,
údiv dech mi stajil, zachvěl se v mém hlase,
touha v duši vstala dávno ukrytá.
Tak jsem zřel Tě kdysi na počátku dráhy,
v snění když se zrak můj v dálku zadíval –
blahým citem v očích plno bylo vláhy,
když Tvůj obraz na mne snem se usmíval.
Já šel za ním v život, že jej najdu, věřil,
žeť mým předurčeným, sladkým údělem –
hladinu mých citů dechem svojím čeřil,
byl mi na mých cestách strážným andělem.
Léta ubíhala, a já marně hledal
Tvoje ztělesnění mezi ženami –
jenom v snění mém se jako dříve zvedal
obraz Tvojí duše, světu neznámý.
Co zde nacházel jsem, zklamáním jen bylo,
a já klesal uštván marným rozletem –
řek jsem: „Darmo hledat, co mé srdce snilo,“
touhu svou jsem ukryl v duši před světem...
A tu přišlas ke mně tiše znenadání,
čistou vnitřní září všecka zjasněna –
a já žasna cítil ve Tvém usmívání,
že jsi vidina má dávno vysněná!...
Mládí mé se ke dnu moře ponořilo,
vody nad ním stále, stále přibývá –
však sen nejkrásnější, který kdy jen snilo,
ten se na mne Tebou, duše, usmívá...