Ne, nejsme lvi, leč mouchy uzavřené,
jež v letu hlavou o sklo oken bijí –
je ze žaláře touha k slunci žene,
a teskně bzučí tichou melodií.
Tam venku v kraji šírý prostor k letu,
vzduch sluncem prohřátý a vůní sytý,
tam louky leží, plny polních květů,
a v stínu olší plyne potok skrytý.
Pták letí k oblakům a na květ včela,
kraj celý oddychuje volnou duší –
a naším světem žalářní ta cela,
a my v ní žijem’ bídný život muší.
Jen křehké sklo nás ode všeho dělí,
však marně o ně mouchy hlavou bijí –
zpět padajíce lvem by zařvat chtěly,
a bzučí jenom tichou melodií.
A nevědí, že bzukotem svým dráždí
jen obra, jenž tu v dumách čelo sklání –
co chvíli bídnou lidskou mouchu vraždí,
co chvíli život hyne v jeho dlani.