Na mé smutné květy jako motýl bílý
z tiché dálky v plachém letu zbloudilas –
a já odehnat Tě od nich neměl síly,
duši moji ujal bílých křídel jas.
Z kalichů těch smutných zmar že budeš píti,
já se v srdci bál a o Tebe se chvěl –
přec jsem nemohl Tě od smutného kvítí
zaplašit, mne jala křídel Tvojich běl.
A když očí Tvojich snivé zamyšlení
v hlubinách své duše ucítil jsem tkvět,
celou bytost moji zachvátilo chvění,
by Tvá bílá křídla nedala se v let.
Netušil jsem, že jsi poslána mi z dáli
hořkost květů pít, než den se nachýlí –
že, co myšlenky mé o Tebe se bály,
rostla též mé duši křídla motýlí!