Při duši Tvé se modlím za svých hříchů stíny...
Ó, vyznávám, že u mé cesty rostly blíny
a lilje dusily, jež na záhon jsem sil –
ó, já chtěl dobrým být, však vím, já hříšným byl.
Vše v připozdívání již mizelo mně šeru,
již duši svou jsem viděl, bílých snění dceru,
vln kalných, pěnivých jak zachvátil ji proud –
a nikdo z propastí ji nechtěl pozvednout!
Již hlubin duchové ji schvátit měli chladní –
když ruka Tvoje bílá zazářila nad ní
a vysvobodila ji z kalu rmutných vln...
a utkvěl v oku Tvém můj pohled díků pln.
A do chrámu jsem vešel, duše Tvoje milá
v stín lodi s oltáře kde bílé světlo lila...
Ten čistých zřídel svit mou duši v hloubi jal,
na stupních oltáře já hříchů litoval.
A náhle nad hlavou jsem křídel tušil chvění,
mém na čele jak vzplanul pocel Odpuštění,
jak rety andělské mou duši sestrou zvou –
a vše jen pro Tebe, pro bílou duši Tvou!...