Modravé vrchy přede mnou,
modravé vrchy za mnou,
od jedněch k druhým hledám si
planinou pěšinu klamnou.
Širokou cestou zástupy
berou se s ranci a vozy –
já se zde ubírám stranou cest,
nechci jít, kudy jdou mnozí.
Stezka má vine se kamením,
houštinou, trním a hložím,
ale i v lučiny vychází
květnaté pod nebem božím.
Časem i zbloudí v močály,
hrozící pohřbít mě v kalu –
ale jen zmužile ku předu,
vstoupím zas na pevnou skálu.
A tak, jak oni silnicí,
necestou k cíli se blížím –
vystoupím na hory modravé,
pokorně ruce své skřížím...