Dík, Pane, za ten velký den,
jejž Amos hvězdou v temnu zřel,
když jeho lid byl rozptýlen,
zem jeho cizím dána v plen
a on sám v dáli mřel.
Dík za to jitro po noci,
jež skryla slunce na sta let,
v níž, starou Bibli k pomoci,
se trmáceli praotci,
za dědem zmíral děd.
Šli mořem, krví zarudlým,
jež tekla z jejich vlastních ran,
šli krajem smutným, ochudlým
jak pouští, krokem bídou mdlým
a za krákotu vran.
Dík, velký Bože, vichřice
že hněvu Tvého dohřměly,
noc přešla, svitla dennice
a poutníci a poutnice
v den vešli přeskvělý!
Dík za ten jeho bílý jas,
jak Mojžíš náš jej předvídal,
dík za rosu, jež svitla s řas,
dík za jásavý v srdci hlas,
dík za vše, cos nám dal!
Kraj volný v dálné prostory –
ven z kůlen rýč a pluh!
Zrýt, zorat pusté úhory,
ať rolí jest až po hory
zem, již nám vrátil Bůh!
Pryč ze všech srdcí kamení,
pryč houštiny, v nichž bodá trn!
Ať vše se v roli promění,
by Rozsevač moh' házet v ni
hrst k hrsti zlatých zrn!
Ať jako kdys vše osením
se zazelená vůkol zas,
ať srdce těší šuměním,
ať ve dne, v noci Pán je s ním
a žehná hojný klas...