Salvy děl a pušek, řinkot zbraní,
krev, jež ráda teče z bílých skrání,
pochod od pohoří k pohoří,
děs a útěk vraha před mstiteli,
kteří dřív jen v bezmoci se chvěli –
vše to divnou řečí hovoří.
Rozléhá se do evropských lánů,
k břehům Baltu až i okeánu
jako neodbytné svědomí –
na hrady a na paláce buší,
mocným násilníkům hřímá v duši,
že se každé pouto rozlomí.
Že není té moci ani slávy,
jež by mohla držet lidstva davy
v okovech a bídě na věky –
že i upoutaná po staletí
peruť konečně přec jednou vzletí
ve volnosti prostor daleký...
Řeč ta také k nám zalétá věru:
Hoj, vy bratří dálném na severu,
slyšte od Balkánu volných zpěv!
Také vy své Kosovo jste měli,
jako my svůj západ zkrvavělý,
když byl zraněn vaší země lev.
Také jeho v cizí pouta jali,
také vaše rody umíraly
v otroctví a cizích na nivách –
také vy jste vzbudili se ze sna,
také v luhy vaše přišla vesna,
po níž děd i praděd marně práh.
Ale jako naše – plná chladu,
že v ní mrznou bílé květy v sadu,
že v ní houstnou mlhy v krůpěje,
že i duši mraky zaléhají,
za nimiž se slunce věčně tají,
nikdy v jasný kraj se nesměje.
Ale neklesejte, vzhůru skráně,
za dnů chmurných kujte vhodné zbraně,
buďte stále k boji hotovi.
Dnes neb zítra bouře přižene se,
jarní příval na nivy se snese,
uvolní svit slunce duhový!