Mistr Jan, syn České země, učenník slov Ježíšových na hranici zažehnuté k šedivému vzhlížel nebi.
Ohně žhoucí jazykové lačně k němu vzpínali se, dýmu sloupy začernalé čpící mlhou objímaly
tělo k dřevu připoutané – ale duše volna v písních ku obloze povzlétala, k výšinám, k nimž často v žití
s Krista zjevem vznášela se, Krista, lidí učitele, Krista, lidí spasitele. Zda jej uzří v slávě nebe
s útěchou se sklánět k němu, jenž tu jako svíce shoří pro věčnou a svatou pravdu?... Uviděl Jej, uzřel Pána,
jehož tvář se z listů Písma často na něj zadívala... V bílém rouše, beze slova, hlavu k hrudi nachýlenou,
smutek smrti v bledé tváři vedle Piláta stál Ježíš a kol všude dav se vlnil: biskupové, prelátové,
svítící se v zlatohlavu, opatové, jáhni, mniši, zahalení v černých kutnách; s nimi mocní toho světa
knížata a rytířové, biřici a pochopové s kopími a meči, šípy, svěcenými jménem Páně...
Oheň nenávisti hořel ve všech očích, ve všech tvářích k Tomu, jenž je učil lásce, jenž je učil odpouštěti
přátelům i nepřátelům... Jaká bouře se tu strhla na otázku Pilátovu! Zlaté berly pozdvižené
nad hlavami davu září, a ten vlní se jak moře zhoubným vichrem rozbrázděné, a ten hřímá jako bouře
nad temeny Libanonu: Ukřižuj ho, ukřižuj ho!... A jak hromu ohlas v horách, tak vždy dál a dál to hřímá:
Ukřižuj ho, ukřižuj ho!... V tom zved’ Ježíš svatou tváři a pohledem přebolestným obrátil se k mistru Janu...
Porozuměl sluha Páně, jak klas sťatý sklonil hlavu – a v zčernalém mraku dýmu zmlkla píseň mistra Jana...
Cookies on Poetry Cove