Mír zas mě objal... Ved’ mě do krajiny,
kde s polí dýše vůně v ranní chlad,
v par závoj zhalen dálný obzor siný
a bílým obláčkem dým stoupá z chat.
Kraj tiše oddychá jak v polosnění,
jen jako ze sna z dálky hučí jez,
a ranní chlad než změní se v žár denní,
pták se svou písní letí do nebes.
A celý obraz srdci tak je blízký:
ty lány polí, žito vlající,
ty v zeleni se skrývající vísky
a na obzoru lesy mlčící...!
A po mém boku Mír... Tvé usmívání
mu na rtech, na tváři i v očích tkví,
má sněžnou čistotu Tvých bílých skrání
a všecek Tvojí dobrotou se skví...