Vichr vstal a v bouři vzrůstá,
v mracích potemněla dálka –
hrůzou vzkřikla všecka ústa:
Válka jede! Válka, Válka!
Ozbrojena s hlavy po zem,
tygří oči zkrvavené –
jako bouře se svým vozem
do kraje se válka žene.
Matkám statné syny bere,
do rukou jim meče vtiská –
a dál jde to v míle steré
přes pole i přes bahniska.
A dál jde to z města k městu,
od dědiny ku dědině,
hrůza značí její cestu,
kam pohlédne po krajině.
Vzrostly v zástup její řady,
na povel se v přísahání
chvějí muži, že chtí všady
věrni býti svojí paní.
Přistupují v roucha běli
sluzi Páně s požehnáním –
aby dobře zabíjely,
modlitbu svou nesou zbraním.
Paní Válka zbožně kleká,
před křížem své chýlí skráně...
A teď vzhůru na člověka
zabíjet ho jménem Páně!