Kraj lesa denní po únavě
jsem v zelenavou klesl mez –
a – místo zříti do nebes –
jsem zrakem bloudil v měkké trávě.
Zprv oko bezvědomě zřelo
a stíhalo trav různý list,
však záhy duše z dálných míst
se navrátila v moje tělo.
I objevil jsem světy celé
v těch trsech mezi lupeny –
co tvarů zde, co proměny
zde stíhá oko náhle bdělé!
Toť celé zahrady a lesy,
a jaký vře tu žití ruch,
jak předstihuje druha druh
v té droboulinkých tvorů směsi!
Ó nevíte, že přemítavý
jenž krokem zdrtit moh’ váš sbor,
jak zdrtil snad vás cestou davy!
A já, zda vím, kdo v moje směry,
v můj život zírá s věčných míst,
před nímž jsem míň, než drobný list
ve vašich lesích, efeméry?
A čí zas oko hlubší, věčné
bdí nad ním, jeho řídí dech
tak, našeho jak slunce běh
střed velký v dálce nekončené?...