Osaměl jsem mezi rovy,
já a duše moje se mnou,
časný soumrak únorový
zvolna houstnul v mlhu jemnou.
Vítr táhnul mrtvých polem
jako pozdrav z jiných světů,
tiše pohnul suchým stvolem,
uschlý lupen zlíbal v letu.
K tomu jen mé kroky v písku,
ohlas žití stlumen v dáli...
V stínu křížů, obelisků
mrtví v zemi tiše spali...
Tu tam žlutá záře kmitá,
bílá svíce dohořívá...
Čí tu jména v kámen vryta?
Kdo tu v zemi odpočívá?
Čtu – a srdce v těle buší
při tom jméně, jež tu vryto,
velký smutek táhne duší
pro to, co zde navždy skryto.
Svíci v ruku – a čtu s chvatem,
kdo tu dále stlívá v zemi – – –
Bože, co tu psáno zlatem,
vždyť tak všechno známo je mi!
Vždyť, co nadějí jsem míval,
než jsem v život vyšel ráno,
proč jsem toužil, proč jsem zpíval –
všecko, vše tu pochováno!...