Jak plný úsměvu byl hvozd
a voněl pryskyřicí,
když plál mu s nebe slunce skvost,
jak mně jas Tvojich lící!
Pak slunce v dáli zapadlo,
vše zhaslo, co se skvělo,
co hořelo, vše vychladlo –
a všecko zesmutnělo.
Ta cesta lesem, kde zněl smích,
teď v smutných stínech mizí,
noc na sosnách a na keřích
se chytá černou přízí...
Ó neodcházej, Slunce mé,
mne děsí černé sosny –
my spolu v záři půjdeme,
já bojím se své o sny...!