Tak často v mládí snech mně tichý nápěv zněl,
můj rozvlňoval cit a plnil duši mou –
když však mě zbudil den, já nápěv zapomněl.
Kams v dálku odletěl, znik’ v propast bezednou.
Ó, chtěl jsem za ním v dál až na kraj země jít,
kde za stráněmi hor a za moři se skryl,
já souzvuk jeho chtěl a rythmus zachytit,
by navždy do srdce a do duše se vryl.
Však marně jsem se ptal, kam nápěv zaletěl,
mně žádný nedoved’ ho zazpívati ret –
jen touha zbyla mně, bych vždy jej slyšet chtěl,
jen snivé nálady mně v duši zůstal sled...
Tě ujav za ruku jsem odmlčel se v ráz.
Kdos duši moji zval, by opustila hruď
a za ním kráčela – zda v poušť, zda v skalní sráz?
Či v slunce skvoucí třpyt, či v tmavé noci rmut’?
Já nevím. Duše šla, já pozbyl vědomí,
že živá bytost jsem, že tisknu Tvoji dlaň – –
A náhle, jako kdos když kouzlo rozlomí,
se zase vrátila pod rozpálenou skráň.
To nápěv, v mládí snech tak často jenž mi zněl,
v té chvíli mlčení nad mojí hlavou táh’,
a jako v mládí dnech cit můj se při něm chvěl.
Zda vítr jej to hrál, jenž vanul v korunách?
Pln ještě údivu jsem k Tobě, drahá, vzhléd’,
Ty’s okem zářícím se na mne dívala –
a věděl jsem již, zkad ten nápěv ke mně slét:
to bílá duše Tvá jej tiše zpívala!...