Svit měsíce jak stříbra pavučiny
pláň nebes pojí spící se zemí,
sad oliv v něj se zaplet’ větvemi –
a dole houstnou stíny, stíny, stíny...
Ty stíny mlčí, větev smutně kývá,
v zlé předtuše se chvěje sivý list,
a s černé výšky nebes velký, čist
se bílý měsíc mlčky dolů dívá...
V stín starých oliv, mezi drsné kmeny
kdos tiše vstoupil – byl to Svatý kdos,
šel v hrubé říze bílé, chudý, bos,
zář z něho linula v tmy černé stěny.
Šel jako sen, zem tlumila zvuk kroků,
vlas rusý spadal k šíji, ruce v kříž
na prsou složeny, zrak upjat výš
a nebe, nebe bylo v každém oku.
A čelo, bílé čelo v těžké tuše
se krví zperlilo, a na ústech
se zvlnil úzkostlivý, chvějný vzdech:
„Ó, smutná, k smrti smutná jest má duše!“ –
Až v prsou zmírá dech – – Ta slova drtí!
To v smrti předtuše tak zvolal – Bůh!...
„Kam tedy jdem’?“ můj zděšen bádá duch – –
Ó, smutná, smutnáť duše má až k smrti!....“