Jako mocný vítr Srbskem letí zavolání vojska do zbraně: Potřebuje Srbsko vašich dětí, matky, dejte mu je oddaně!
Jako svatý vítr hlas ten vniká do měst, dědin, paláců i chat – každý v sobě cítí bojovníka, kam vlast volá, všecky nese chvat.
Jak by vítr věků letěl od Kosova v dnešní Srbsko z dálky staletí – všecko v boj se chystá beze slova, Markův duch vstal ze tmy zakletí...
Kráčí matka, synů pět jde před ní, její sokoli to stateční; v potu tváři pracují v den všední – dnes je pro všecky den sváteční.
Sen má vyplnit se mnohých rodů, přišel boje posledního den – kdo by nešel v zápas za svobodu, jména srbského jest nehoden....
Kráčí matka věkem nahrbená, kolem ní jsou její sokoli – vede matka syny, slabá žena, chovala je, aby padli na poli...
– Jednoho si můžeš, matko stará, by tě živil, doma zůstavit. – – Ó, mně pro vše stejně srdce hárá, stejný ke všem pod hrudí mou cit.
Všecky v bolesti jsem porodila, všecky odkojila krví svou. Jednoho však zbýt-li má mně síla, ať je nejmladší mně oporou.
– Oj, matičko, jak mám zůstat v chatě, když mám sílu, abych nesl zbraň; budeme se všichni bíti za tě, tebe, matko, Bůh nám doma chraň!
– Nuže, jděte všichni, děti moje, kde car Lazar padl v sivou zem – snad se vrátíte mi zase z boje, Srb až nazván bude vítězem.
A když dva, tři, čtyři padnou v poli, aspoň jeden snad se vrátí k nám – a když také toho koule skolí, už ten život nějak dokonám.
Budu slzou rosit chudou hrudu, slzou zlaté zrno zalívat – když nám Srbům slunce vzejde, budu na vás, sokolové, vzpomínat...
Cookies on Poetry Cove