Duch světa zavolal Tě – a Tys mlčky šel, když orloj ku dvanácté hodině se blížil, když lid Tvůj vyzván, aby znovu krvácel, by za toho mřel, jenž ho jhem a pouty tížil.
Duch dějin jasně dráhu Tobě ukázal z Tvé vlasti v dál hor alpských přes hřbety a čela – Tys na pout obraz její jen v své srdce vzal, jak po nové se ráně více odmlčela.
Svou družku ještě políbils a děti své, Tvůj zrak jen uvábila Hradčan silhouetta, Tvou mysl velcí minulosti stínové – a pevně vydal jsi se do širého světa.
A jak jsi s velikými předky rozprávěl, jak v mysli s nimi znova's díla jejich prožil, zář rudá jejich ohně, činů jejich běl a síla obého se vlévala Ti do žil.
Z niv jihočeských Chelčického, Žižkův duch Tě naplnil a síla táboritských ramen, od alpských údolí byl Havlíček Tvůj druh a z dálné Kostnice Tě Husův prožeh' plamen.
A čím jsi dál se od své vlasti vzdaloval, tím blíž Ti Amos byl, jenž jako Ty se vydal v pout dalekou, by za vlast prosil, úpěl, zval, až k Tobě se jak Poutník v Labyrintu přidal.
Tak síly věků svého národa jsa pln v zem ze země jsi spěl, v díl ze světa šels dílu, ni mořské neděsil ses hlubiny a vln – neb měl jsi milionů vůli, vzlet a sílu.
Tvůj lid byl umlčen, Ty byl jsi jeho ret a jazyk, Ty jsi za něj před mocnými mluvil, Tys žaloval, jak ve vlasti byl štván a klet, jak cizí lupič věnec trnový mu uvil.
Tys jeho syny, rozptýlené po světě, v dál vyštvané jak vlkem ovce bez pastýře v šik shledával a volal vzhůru k odvetě, jak prorok sílil jsi je v odvaze a víře.
Hlasatel pokoje jim do ruky dals meč, boj poslední by ještě za vlast bojovali, svou za svobodu, za lid, za sladkou svou řeč – a oni rádi za všech život umírali...
Cíl Tvůj teď dostižen, vlast zbavena je pout, a Ty se můžeš vrátit, Osvoboditeli! Dík uvítá Tě, že ho nelze vystihnout, jímž naplněn jest národ od hor k horám celý.
Dík přítomných i minulých i budoucích, že pouto čtyřstaleté činem Tvým se láme – my, růže na tvářích či na temeni sníh, že hodni chcem být svobody, Ti přisaháme!
Cookies on Poetry Cove