Když radost vyšuměla a vše jímal klid,
že vláda věcí dána všechněch Otci,
zas ku práci se vracel svobodný teď lid,
k svým pluhům, k mlatu, péru, k svému kotci.
Však také k svému dílu zprvu nesměle,
dál směleji se závist navracela
a nenávist a zloba s vráskou na čele:
prý není vše, jak zem by míti měla.
Prý muži přibývá let tíha nemalá
i slábne jeho duch – a zlé jsou časy.
Je čas, by jiná ruka otěž ujala.
A hloupost kývala, žeť tak to asi.
Lid zatím pamětliv, že sňal mu řetězy,
když vidí hrdinu, jak otěž svírá
své brůny, maje štítem „Pravda vítězí“,
pln víry jest a šťasten za ním zírá.
A když čas bohatě jej lety obdařil,
lid po vší zemi jásal jedním hlasem
a svátek provolal, jenž všecky prozářil,
a celá země zahořela jasem.
Jak bzukot mouchy zanik' zloby vřesk a ryk,
když lid se rozjásal, jej z dálky vida,
a když vše zavolalo: „Zdráv buď Masaryk!
Kéž Bůh mu věku nekonečně přidá!“