A léta plynula... Vtom příval na příval –
hrom duní uděšenou nad Evropou – – –
Muž ukul sekeru, jak mlád se učíval,
a ruce ostřím do kořenů kopou,
jež po věky v zem naši rostly hluboce,
z ní pro strom cizí šťávy živné ssály –
a za ně jedovaté nesly ovoce,
by otravovalo nám krev i svaly.
Vše na muže zří, jeho druhy s úžasem,
pevného ducha na dílo i ramen,
jak podle slov, jež zněla před časem,
strom kácí zlý, by uvržen byl v plamen.
A když se vrátil od práce ne v zákoutí,
však nahoru, v hrad husitského krále,
když se všech stran se rozepěli kohouti,
že přešla noc a den že bude stále,
když přehnaly se vichřice a hrom a ryk –
tu vzpřímil se, kdo v bázni dosud chodil,
a po vší zemi jásal: „Zdráv buď Masaryk,
že ze tmy otroctví nás vysvobodil!“