Hrad Jiříkův zří s výše němý do dáli,
jak mrtvý v neznámo zří skelným zrakem,
oponu věků těžkou Osud zdvíhá-li,
jež dávný život zahalila mrakem.
A dole, ulička kde skryta v zákoutí,
muž nazvedá tu těžkou clonu, badá,
co za ní? Čemu dáno bylo usnouti?
Čím kdysi vřela života krev mladá?
I zří, že pravdou. Hledá ji i nachází
a ukazuje lidu: „Ejhle, pravda!
Lež odvrzte, jež do dneška vás provází.“
To tvrdé slovo podnět k bouři zavdá.
Již všude vůkol pozvedá se křik a ryk,
že zrádce jest, kdo kácí svaté modly,
jež povznášely nás: „Ať zhyne Masaryk!
Je cizím duchem hnán, je zrádce podlý!“
Jen hlouček skrovný k muži pravdy přistoupil
a vnímal jeho hlas a jeho slova:
Syn Člověka že pravdou lidstvo vykoupil –
a pravda že nás vykoupí vždy znova...