Vardar plyne skalinami,
od Rylu se řítí Struma –
na balvanech nad vodami
sedá zkrvavená duma.
Sedá v mlhách nad jezery,
sedá k chatě pobořené,
pláče pro bulharské dcery,
pro panenství zhanobené.
Sedá k dědin spáleništi,
v němž se štěstí v krvi válí,
zří, jak vrahů zbraň se blyští
od požárů ještě z dáli.
K zabitému hospodáři,
k mrtvé jeho ženě sedá,
jejíž ňadro v ohně záři
nemluvněte ručka hledá.
Do hor prchá od té hrůzy,
v lesní pustiny se hrouží –
všude, kam se šine v chůzi,
nad kořistí supi krouží.
A kde nezří čerstvé krve,
vybělené vidí kosti –
jak je dnes, že bylo prve,
dí ta mluva minulosti.
Prchá ještě výše k Rylu,
sedá k ohně záři rudé –
zří tam povstaleckou sílu
snít, že jednou jinak bude!
S nimi v příští dobu patří:
podél Vardaru a Strumy
dvojím proudem táhnou bratří,
nesou volnost v smutné rumy.
Podali si posléz ruce,
nesou žalných dějů konec:
kde dřív jenom zmíral v muce
žíti bude Makedonec!...