Již pustá Golgota se k nebi pnula
a v město rozprchly se zástupy –
jen k nebi čněly kříže potupy...
Své lokty kolem dřeva ovinula,
již nemá slzí, nelká, neúpí...
Sny přišly k její hlavě rudozlaté
o dokonané právě oběti –
by s lidstva sňato bylo prokletí,
ty ruce probodeny byly svaté,
květ nejkrásnější skosen v podletí...
A s Ním i její Láska krvácela...
Ach, snad i ona snímá neřesti,
snad nezměřenou svojí bolestí
trn snímá potupy a hanby s čela
všech Magdalen, jež klesly v neštěstí?...
Ó neslyšela, jak se zasmál za ní,
jenž Pána kdysi v poušti pokoušel –
jen hrůzou její duch se chvěl,
když divné vidění jí táhlo skrání
o příští lidstva, pro něž Kristus mřel.
Zas viděla tam vládu zákonníků,
jak lidu vzali klíče umění,
i fariseů zřela dychtění
po tučných obročích, po skutcích díků
za pokrytectví, klam a mámení.
Jak svět ovládli jménem Spasitele,
jak dělili se o něj s Césary,
jak plné byly jejich poháry,
jak sukně jejich byly zlatem skvělé –
co lid byl změněn v skot a soumary...
A dále zřela bílé ruce spjaté
s všech konců země k nebi prosící –
to Magdaleny s hanbou na líci
k své spáse zvaly jméno Krista svaté – –
však Kristus umřel před let tisíci...
Ach ne, ó ne, to sen ji strašný tlačí,
v nějž světla odvěký se vtělil sok –
vždyť Ježíš káže v Judstvu třetí rok...
Však čelo její krev tu s vodou smáčí –
zří: žoldnéř vrazil kopí v Kristův bok...