A s láskou v srdci šla, kde hlava svatá
jí v zlaté gloriole zářila,
po Judstvu v zástupu s Ním chodila –
až popadli Jej, dali v ruku kata,
jež na dřevo Jej kříže přibila.
Ó kde, ó kde tak veliké jsou hory,
jež zoufalství by její přikryly,
když tvrdým hřebem ruce probili,
jež dobro nesly pro vše lidské tvory –
když na kříž její Lásku vztýčili!
Ó kde, ó kde tak hluboké jest moře,
by nad bolestí její vzkypělo,
by ve hlubinách svojich zavřelo
a skrylo její nekonečné hoře –
když na kříži jí všecko umřelo!...
Ó země, chvěj se, skálo, pukej žalem,
svou, slunce, zakryj tvář v tmy černý šat,
opusťte, praotcové, Josafat
a přijďte v zatvrzelý Jerusalém
zřít, On že, Kristus, musí umírat!
Ach po všem, po všem!...Zvolal „Dokonáno,“
když Matce za dceru ji dal...
jí hrůzou v tváři tuhnul každý sval –
a každý hřeb, jímž Krista zprobodáno,
jí hrotem v její srdce pronikal.