Ach, ano, pokoj našla od té chvíle:
kde hlodal červ, tam vešel svatý klid,
z tmy těžké noci vzešel jitřní svit,
hrob černých vášní skryly květy bílé,
hřích slzou lítosti byl navždy smyt...
Co leskem vábilo ji, opustila,
a v Krista šlépějích šla v chudobě,
ni jehlice, ni spony na sobě –
jen jeden velký poklad utajila
a skryla na dně v srdce nádobě.
A poklad rostl jako zárod kvasu
a celé srdce po kraj naplnil,
i přetekl a vniknul do všech žil,
i proniknul ji od paty až k vlasu
a tělo jí i duši vyplnil.
A poklad rostl hořčičné jak zrní,
jež zaléváno slzí přívalem
svůj kořen zapustilo v kyprou zem
a stromem vzrostlo nad býlí a trní,
a ptáci nebes přebývali v něm.
A v jeho větvích písně lásky pěli
o Pánu, který vyšel přetiše,
by oral brázdu tvrdé na líše,
by rozsévač byl, pastýř dobrý, bdělý,
Syn Člověka, zván jménem Ježíše...