A uslyšela svatá Jeho slova,
když prohléd’ Šimonovo myšlení
tak tvrdé o ní, jako kamení –
„žeť věděla by hlava Prorokova:
ty slzy z hříšných očí pramení.“
Ach, jakou hudbou zněla srdci ženy,
v něž padal buď jen pohrdání sníh,
neb utajený, mrzký ďábla smích,
když krásou jejích údů opojený
ji líbal, objímal a tiskl hřích!...
O dlužnících dvou podobenství pravil:
„Ten pět set dlužen byl, ten padesát,
a když neměli dluh svůj z čeho dát,
on odpustiv jim – oba dluhu zbavil.
Rci, kdo z nich víc ho bude milovat?“
Jak zaplesalo srdce Magdaleny,
když Šimon rozsoudil, jak cit jí děl:
žeť ten, kdo více peněz v dluhu měl –
a Ježíš, slzou její pokropený,
když řekl: „Tak jsi právě pověděl.“
Ach, ona ví, že pět set dlužna byla,
ví, jakou láskou musí zahořet,
když dluhu zbaví ji ten svatý ret,
v nějž dříve ještě navždy uvěřila,
než slova zvuk jí s něho k srdci slét’...
A do duše až proniklo ji chvění
a teplého cos k srdci sáhlo jí,
když uslyšela v citů příboji:
„Jsou hříchové ti tvoji odpuštěni,
jdi, ženo Magdaleno, v pokoji...“