A Ježíš přišel jako vánek máje,
jenž nový život nese v dálky niv,
květ mírným dechem kouzlí do oliv –
a lidem zdá se, ztraceného ráje
v svět že by navrátit se mohl div...
Zas uzřela Jej v středu učenníků,
již opustili síť i udici
a šli, kde světlo zřeli zářící,
jež vyšlo bídě slepých, ďábelníků,
v němž spásu svoji zřeli hříšníci.
Všel potom pod krov domu Šimonova
a used’ v čele jeho za stolem –
i přišla zlíbat Jeho šatu lem,
by utkvěl na ní Jeho pohled znova,
tak lidský, soucitný, tak tich a něm.
Jak udýchána k Jeho nohám klesla,
když pod krov fariseův vešla v chvat,
jak tiskla k horkým retům jeho šat!
Ach, očí k tváři svaté nepovznesla,
již láskou věčnou musí milovat...
Vše hříchy života ji strhly k zemi
a k nohám Svatého ji sklonily –
a slzy z očí se jí ronily
a tekly, tekly, tekly ručejemi
a všecku lítost srdce prolily.
A s hlavy její spadly zlaté vlasy,
v nichž hořel kdysi hříšných květů nach –
i skryla svaté nohy vlasů ve vlnách
a rudozlatým leskem jejich krásy
s těch nohou utírala země prach...
A mastí drahou nohy pomazala,
jež ku spasení lidstvu kráčely –
a slzy její dál je smáčely,
a polibky je svými pokrývala,
rtů hříšných posvátnými pocely...