Kdo na ni hléd’, měl buď jen pohrdání
neb chtivou tygří žádost ve zraku –
však před Nímž chodí pověst zázraků,
jak Ten se tichým zrakem ohléd’ za ní,
když kráčel kolem roven oblaku?
Ach, co v tom mírném oku všecko četla,
jež na ní dlouze, tiše utkvělo?
Cos jako slza se tam zaskvělo,
jak dálných souhvězdí by vzplála světla,
z nich soucit linul její na čelo...
On dávno zmizel v dálce se zástupy,
jež shromáždila žízeň Jeho slov,
byl těšitelem trpících a vdov,
všech, kteří vzlykají a úpí,
jichž roucho chudé jest a chudý krov –
Však Jeho pohled stále v duši tkví jí,
zří, jak se na ni tiše zadíval,
jak za sebou by tajemně ji zval –
a nemá klidu, v noci sen ji míjí
a marně hřích ji k sobě vyzýval...
Ó vrať se, vrať se, Nazaretský Kriste,
Ty, synu, požehnané Marie,
Ty, před nímž prorok Křtitel malý je –
ať utkví na mně Tvoje oko čisté
a slza pokání mne zalije!...