Noví Babylonští v plné zbroji
proudí po tisících jako k boji
městem, jež kdys hlasy proroků
volávaly k pravdě vítězící,
která, i když slzy tekou lící,
stále míří vzhůru, k vysoku,
za dne k slunci, bílé záře otci,
k Plejádám a Orionu v noci.
Na oslavu pokoření města
Babylon tak spoutaný lid trestá:
mrakem vyrojil se v tento den,
který lidu tomu dnem je stesku;
moc by zjevila se v plném lesku,
lid, jenž býval volný, svoboden,
znamením dnes babylonským domy
zdobit má, ač při tom ruce lomí.
Víc však rukou, které tísní pouta,
v pěst se svírá kdesi v šeru kouta –
mír kde býval, roste nenávist
tvrdá jak ty zatínané pěsti.
Ale v duše táhnou staré zvěsti,
šelestí v ně otců Písma list,
s něhož, dlaň co rozvírá se, zatím
zní to: „Má jest pomsta! Já odplatím!“...